...
  • 17. května 2024

Rozhovor se vzácnou pamětnicí

„Babi, vyprávěj, jak se kdysi na dědině žilo…“

Prosím nejstarší rodilou obyvatelku Věřňovic, 96 letou Štěpánku Kluskovou, mou babičku a zasloužilou prababičku devíti pravnoučat. Její dlouhověkost je kromě tuhého kořínku, který dostala do vínku, bezesporu podmíněna celoživotní nelehkou prací v zemědělství, které byla vystavena od útlého dětství. Ona to však nebere jako řeholi, neboť půda je podle jejích slov bohatství, které musíme chránit. I v takto pokročilém věku se živě zajímá o dění kolem sebe, ani jeden den nezahálí a osud naší obce jí rozhodně není lhostejný. Její poutavé vyprávění o životě, který celý strávila ve Věřňovicích, by byl námětem na zajímavou knihu.

Babi, protože jsi studnice informací a tvá paměť je obdivuhodná, povyprávěj nám, jak se kdysi na dědině žilo.

Pocházím ze tří dětí, narodila jsem se do rodiny sedláka. Mými rodiči byli Anna a František Wybraniecovi. Já jsem byla nejmladší z dětí, měla jsem dva straší bratry – Oskara a Alfréda. Protože jsme měli tzv. „grunt“, už od dětství jsme měli mnoho povinností a práce okolo hospodářství byla naším dennodenním chlebem. Vlastnili jsme totiž 10,5 hektarů polí a v pronájmu jsme měli další 2 hektary. V době mého dětství a mládí v období první republiky byla o pole opravdu nouze, každý toužil po tom, nějaké pole mít. Povodně trápily Věřňovice téměř každoročně, protože přehrady v té době ještě neexistovaly. „Velká voda“ pak ničila úrodu na všech polích v blízkosti řeky, proto měli lidé obrovský zájem o pozemky, které ležely severněji, tedy v prostoru okolo Dymbiny a výše. Tam se velká voda nedostala.

Je pravda, že jste kdysi vlastnili pole i v místě, kde se nyní nachází hřiště TJ Sokol ve Věřňovicích?

To je pravda, můj otec, František Wybraniec, byl osloven, zda by zrovna toto pole neprodal za účelem vybudování zdejšího fotbalového hřiště. To se tuším psal rok 1960. Podotýkám, že právě toto místo bylo nezáplavové a nebylo pro něj snadné se pro prodej rozhodnout. Můj tatínek navíc nebyl sportovec, byl však členem hasičského sboru a obci chtěl coby bývalý dlouholetý starosta vyjít vstříc.

Jak je vidět, vaše půda posloužila dobré věci, vzniklo tady vyžití pro sportovce. Nyní se jedná o zaprodání zelené plochy a úrodných polí, které odpovídají rozloze 380 fotbalových hřišť a 25 hektarů lesa. Umíš si to vůbec představit?

Z počátku jsem vůbec netušila, co si mám pod pojmem gigafactory představit. Trhá mi srdce, když má někdo takovou neúctu k půdě. Celý život jsem na poli pracovala, už od dětství jsme já i bratři měli pevně dány různé povinnosti. Alfréd a Oskar se od mala museli např. starat o koně, nosit krmivo do chléva, dříví k „blaše“, či zatopit v „pěcku“. Když měl Alfréd 10 roků, jezdil běžně sám s vozem s koňmi na pole. Já jsem měla na starosti husy a jejich krmení. Ráno před odchodem do školy jsem vždy husy vyhnala na pastvu do tzv. starého řečiště pod dnešním hřištěm. Po škole jsem se šla naobědvat a pak mě zase čekaly povinnosti jako třeba sběr kopřiv. „Moje“ husy jsem mohla zahnat domů až na večer, kdybych přišla dříve, znovu by mě s nimi na pastvu vyhnali😊. Vzpomínám, že mi často bývala zima a nemohla jsem se dočkat domů, protože jsem samozřejmě byla bosa. Boty jsme nosili jen do školy.

Dnes bychom mohli říct, že jste díky hospodářství měli doma všeho dostatek a navíc v bio kvalitě. Ty si určitě pamatuješ i na to, kolik druhů zvířat jste chovali.

Chovali jsme šest krav, tři koně, patnáct hus, dvacet slepic. Měli jsme také psa Šverina, to byl hlídač, a samozřejmě kočku, která nebyla na parádu, ale aby chytala myši ve stodole. Člověk by si řekl, že když jsme žili na gruntě, tak jsme měli vše, co hrdlo ráčí. Tak tomu však nebylo! Téměř všechno, co se vyprodukovalo, se muselo taky prodat! Neměli jsme tedy nikdy pocit, že máme všeho nazbyt. Z utržených peněz se pak pořídilo oblečení, boty, nebo stroje do zemědělství. Pokud jde o brambory, ty jsme nikdy neprodávali, protože jsme chovali prasata a to bylo jejich krmení. V létě jsme každý týden pekli chleba, a to vždy 8 pecenů najednou. Každý vážil okolo 5 kg. Takové množství bylo nezbytné, na poli pracovalo plno lidí a bylo třeba se postarat, aby měli co jíst. V zimě jsme však chleba pekli jen jednou za tři týdny, protože spotřeba dřeva pro „vyhajcování“ pece byla obrovská a se dřevem se muselo šetřit.

Je známo, že už v devíti letech ses stala velmi úspěšnou obchodnicí s mlékem. Pochlub se…

To je pravda, ale tehdy mi to samozřejmě nedocházelo. Doma mě ráno vybavili dvěma taškama mléka, do každé ruky jednu. V každé jsem měla dva plecháče, celkem osm litrů mléka v obou taškách. Na zádech školní aktovku a šla jsem pěšky z Věřňovic na tramvajovou zastávku do Neradu. Tramvajka tehdy stála kousek od hospody U Bystroně.

Jak tě znám, beztak si pamatuješ i čas jejího odjezdu.

To víš, že si pamatuji! Tramvajka odjížděla v 7:07, tak si spočítej, v kolik hodin jsem zhruba musela vyjít z domu se svým „nákladem“. Za „starým“ skřečoňským mostem jsem vystoupila, neboť na této trase jsem začala bohumínským „paničkám“ roznášet objednané mléko. Těch zákaznic bylo šest. Peníze jsem od nich vybírala jednou za měsíc. Vím, že jedna zákaznice odebírala za měsíc 60 litrů mléka a platila mi za ně 36 Kč. To mi pokrylo náklady na měsíční jízdenku a nic dalšího. Po roznosu mléka mě pak čekala výuka v klášterní škole v Bohumíně, to byla základní škola určena pouze dívkám. Učily zde sestry představené. Ale do školy jsem vždycky chodila ráda.

Jak často jsi tento „mléčný byznys“ v týdnu absolvovala?

No přece každý den, dokonce i v neděli. A za nedělní roznos jsem si mohla ve městě za odměnu za jednu korunu koupit tzv. zlomky z napolítánek. Ty ale nebyly jen pro mě! Vždy jsem je přinesla domů a rozdělila se s bratry a rodiči. Ale přiznávám, že mi náležela trochu větší porce😊.

Jak jste vše dokázali časově naplánovat a uhlídat, když hodinky tehdy nebyly běžné?

Můj tatínek, tedy tvůj pradědeček hodinky měl, takové ty kapesní, na řetízku. Běžně jsme se ale řídili zvoněním v kapli, nebo podle parní lokomotivy, která byla z Neradu slyšet až do Věřňovic. V 6 hodin ráno jeli moji bratři s tatínkem na pole, dokud byl chládek. Na 9. už ale museli běžet do školy. To jim dal tvůj praděda pokyn, ať z Dymbiny běží… Učiteli bylo divné, že často chodí do školy pozdě, ale nemohl tušit, co je pravým důvodem.

Život byl kdysi tvrdý, ale svým způsobem tak nějak více opravdový, nemyslíš?

Pole bylo zdrojem obživy, tehdejší rodiny byly většinou de facto potravinářsky soběstačné. Byla to tvrdá dřina, ale ten pocit, když jsme sklidili pěknou úrodu, která nám zajistila obživu, byl nezapomenutelný.

Co následovalo po roce 1959, kdy pole přešla do užívání statků?

To znamenalo, že na poli jsme už pracovat nemohli, tak jsem si vyzkoušela různé dlouhodobější brigády a později stálejší zaměstnání. 10 let jsem jezdila na chmel nedaleko Žatce, kde jsem pracovala jako pomocná síla v kuchyni. Denně jsme vydali 1300 obědů! Pracovala jsem třeba v olomoucké výrobně čokolády, ZOŘE Olomouc, kde jsem měla na starosti výrobu náplně do banánků v čokoládě. Od roku 1984, kdy se narodila moje nejmladší vnučka Michalka, jsem pak pracovala v nádražní restauraci v Bohumíně. Zde jsem setrvala až do téměř 70ti let, poté jsem šla do důchodu.

Kdy jsi naposledy kopala v zahradě, kdy jsi naposledy jela na kole a letěla letadlem?

Letadlem jsem letěla poprvé a zároveň i naposledy v téměř 80ti letech, a sice na křtiny dcery mé vnučky Saši, která žije s rodinou ve Španělsku. Pokud jde o práci, v 85ti jsem ještě chodila běžně a ráda pomáhat v rodině při setbě brambor a podobně. V 90ti letech jsem si ještě zryla zahradu. Od 92 let mě ale začaly více sužovat různé neduhy, především problém s koleny a tím pádem chůzí. Na kole jsem jezdila až do téměř 90ti let. Měla jsem ale jeden pád a doktor mi vynadal, že se diví, proč nejezdím i na motorce!

Prozraď, jak dneska trávíš den?

Pokud jde o práci, tak teď už tak akorát naloupu ořechy. Obědy mi obstarává Teoš Bystroň, za což jsem ráda. Je dobře, že existuje taková služba pro lidi. Ráda luštím křížovky a stále hodně čtu. Televizi sleduji méně, protože špatně slyším.

Zálibu ve čtení jsem zdědila po Tobě. Ráda tě zásobuji dobrými knihami, vnučka Katka ti zase vypůjčuje knihy na nádraží, které jsou určeny do vlaku. Vnučka Míša pro změnu pracuje v tiskárně, takže máš k dispozici knihy, které ještě de facto nezaschly😊. Co jsi přečetla v nedávné době?

Hodně se mi líbila knížka Lutyňské tango od mé skoro sousedky, Otilky Tobolové, neboť v knize jsem rozpoznala některé postavy, které jsem osobně znala. Jednou z nich je např. Alžběta Rybová, která pracovala u nás na statku jako pomocnice a později během 2. světové války pak v zahradnictví v Těšíně, které sousedilo s budovou gestapa. Beta, jak jsme jí říkali, pomohla jednomu vězni, který jí hodil z okna dopis s prosbou, aby ho odevzdala jeho rodičům. Při opětovném předávání dopisu byla prozrazena a nahlášena gestapu. Byla okamžitě zatčena a čekal ji transport do koncentračního tábora. Útrapy koncentráku, bohudík, přežila a po válce se vrátila zpátky do Těšína.

Protože dění v obci sleduješ, určitě bys chtěla dát „ano“ v referendu proti výstavbě gigafactory, viď?

Samozřejmě, že ano, vždyť je to hřích! Akorát mi prosím zařiď, aby za mnou volební komise přijela domů, já už to po svých nezvládnu! Půda je národní bohatství, které si nesmíme nechat vzít! Zabetonování tolika zelené plochy už nikdy nepůjde vrátit zpět. Té orné půdy by byla obrovská škoda!

Děkuji Ti za příjemné povídání, babi!

Autor:
  • Petra Klusková
Nejsme v tom sami

Co o nás napsali

Přeji hodně fyzických i psychických sil Vám všem při snaze o udržení Dolní Lutyně a Věřňovic v takové kráse v jaké je doposud a věřím, že se společně podaří projekt nějakým způsobem zastavit.

Ing. Robert Cieślar
Netis, a. s.

Vážení, obdivuji Vaši akceschopnost. Jste srozumitelní, transparentní a inspirativní! Děkuji. Rád přispěji a pomůžu.

Tomáš Netočný
Dokumentarista Post Bellum
a Paměti národa

Samotná skutečnost, že i starosta obce se o tak závažném rozhodnutí musí dovědět z veřejných médii je pro mne vrcholem arogance a pošlapáním zásad demokratického systému.

Richard Konkolski
První Čech, který obeplul zeměkouli